Těhotenská chřipka

Těhotná, těhotná, těhotná…zdá se, že od určitého věku už se holka nemůže, slušně řečeno, jednou jedinkrát pozvracet, protože něco špatného snědla nebo to třeba prostě jen přepískla na divokém večírku.

Jakmile vkročí v očích společnosti na druhý břeh (asi dospělosti), budou už jakékoli žaludeční běsy napořád spojeny s tou opatrnou otázkou, jestli není v tom…

Tak vězte, že i kdybych snad bývala byla těhotná, po tom, co se mi v posledních dnech dělo, už teda rozhodně nejsem. V těch nekonečných hodinách, proležených v koupelně na podlaze, jsem kromě vykonstruovaného těhotenství navíc nechala pár kilo, několik let života a zřejmě veškerou svoji důstojnost.

Tak se mě, prosím, radši chvíli ptejte, jak se těším na jaro, nebo kterou pěknou knížku jsem naposledy četla, ju? Vážně dík a na druhém břehu ahooj.

Lu

#feellikeshitinasec

To jste takhle v pátek třináctého po náročném týdnu úplně grogy. Jste tak utahaní, že vás ráno probudilo, jak často jste i během spánku zívali. V koupelně vás pak dorazí pohled do zrcadla. Obličej máte plný pupínků od těch smrtících dávek vitamínu C, které si neustále ordinujete. Chřipková to kolem vás tak pokosila, že na vás už zkrátka nevystačilo to privilegium “hodit se marod”. Přes veškerou snahu a nesmyslně drahou kosmetiku (kde jsou ty slibovaný zázraky, hm?) dnes prostě nebudete vypadat svěže. Nebudete vypadat ani dobře, nebudete jednoduše vypadat nijak.

Ale jdete a bojujete. Z posledních sil se doploužíte do práce s vidinou teplého křesla a hrnce kafe. Tušíte, že se to bude dát nějak zvládnout, protože je pátek třináctého, na což se budou všichni vymlouvat a dobrovolně se té práci budou spíš vyhybat, protože co kdyby náhodou… jenže ono nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Jako nejde o život, takže nejde o nic, že jo, ale že bych zrovna dnes musela potkat až omamně nádhernou Olgu, mi přijde nepřiměřeně krutý. Ta bytost je tak přirozeně nádherná, že jsem ochotná uvažovat, zda by to s holkama nebylo lepší než s klukama. Vážně je překrásná. Tak moc, že absolutně netuším, jak to dneska dám. Mám oholené nohy, upravené nehty, řasenku a vlasy v ucházejícím stavu, že jsem zatím nemusela sáhnout po culíku. Jenže to nestačí. Dnes prostě ne, i kdybych se na hlavu stavěla. Kdo to nezažil, nepochopí. Nepochopí tenhle stav naprostého zoufalství, ze kterého vás nikdo a nic nemůže vytáhnout. Vlastně se to může jen zhoršovat, a to tak dlouho, až to najednou zmizí. No, nedivím se mužům, ženská psychika je vážně nářez. Dělá si zkrátka co chce.

Jdu si teda dotrpět to svoje malé drama, abych mohla tu svoji dnešní housenkovskou kuklu zahodit a snad se s nadcházejícím víkendem vyloupnout do nějaké přijatelnější podoby, nebo spíš mentální polohy. Nakonec říká se, že život začíná až v pátek večer. Tak uvidíme.

Zatím čáu ;)

Leska a bída online marketingu

Když vám někdo vleze do kanceláře (a je skutečně jedno, kdo to je a co chce), a vám přes celý monitor svítí titulek “8 nejbizarnějších erotických pomůcek”, nikdy už nikomu nevysvětlíte, že jste skutečně pracovali. Ani se o to nepokoušejte. Jednoduše vydržte těch několik dní či týdnů, kdy si z vás kolegové budou nadšeně utahovat, i když už to dávno přestalo být vtipné, a buďte vděční, že vám vaše kreativní práce přináší tolik podnětů, proč se zas a znovu smát.

 

Podívej, padá hvězda…

…rychle si něco přej.

Ta poklidná
chvilka, kdy zavřeme oči a do ticha vlastního nitra toužebně zašeptáme tajné přání. Naši mysl ale zaměstnávají malá či velká přání podstatně častěji. Prakticky neustále.

Všimli jste si někdy, kolikrát se za jeden jediný den upneme v myšlenkách k třeba i úplně malinkatému přání? Ať čas utíká rychleji nebo naopak ať neutíká vůbec, ať neprší, ať už to máme za sebou, ať zavolá…

Přejeme si a sníme vlastně pořád. A to je dobře. Máme zcela přirozenou snahu pomoci těm přáním “na svět”, tedy aby se stala, a to nás žene neustále dopředu. Navíc si nikdy nemůžeme být jisti, jestli mezi těmi několika zdánlivě bezvýznamnými přáníčky není to jedno, které změní svět. Ten náš svět, v kterém žijeme a toužíme den co den.

I ten největší nápad se zrodil, protože na začátku bylo přání, udělat něco jinak. Takže sněte a přejte si. Kdo si netroufá, nic se nenaučí a nikam se neposune… ;)

…just a simple wish…

Jen si tak trochu blognout…

Konečně. Konečně jsem o tom přestala jen mluvit a začala…no, mluvit. Vzletněji řečeno blogovat. Nakonec je to dnes dost v módě, že. Kdo si čas od času neblogne, jako kdyby snad ani nevedl plnohodnotný život. Protože co je psáno, to je dáno, znáte to. Zachyceno černou na bílém má to naše bytí najednou asi větší hloubku. Tak ať hlavně neklesneme příliš hluboko :) …

Můj blogovací koutek ale nevzniká pod tíhou trendů poslední doby. Slibuji si od něj spíš takové terapeutické účinky. Lidově řečeno se tu chci z některých věcí vypsat. Nebo se na ně třeba s odstupem podívat tak nějak jinak. Pořád se něco děje. Okolo i uvnitř. Ale ne vždy se mi to chce hrnout na všechny ty báječné lidi kolem mě. Nebo možná chce, ale není tak lehké to pokaždé správně uchopit, obzvlášť když tomu třeba sama vůbec ale vůbec nerozumím.

Takže si tu prostě budu čas od času ulevovat a kdo bude chtít, cestu si k tomu najde. To je fér, ne? ;)

Skoro to teď ani nepůsobí, že jsem veselá povaha. Jsem. Vážně. S tím taky úzce souvisí ten druhý prstíček, který mě tak dlouho pošťuchoval, až mě došťouchal sem. Já totiž, krom toho, že se ráda raduju, taky ráda sdílím :). Myšlenky, fotky, úsměvy, cokoli vás napadne. Vlastně tak nějak funguju na tu interakci s ostatními. Když to hřeje a pulsuje, to je moje.

Takže nebojte, určitě tu najdete i veselý obsah, který vám vykouzlí tu sympatickou kudrlinku ve tváři. Nebo si třeba jen oddychnete, že se vlastně máte celkem v pohodě, protože může být i hůř ;).

A jestli vám to moje vysvětlení nedává moc smysl, klíd. To se bude stávat častěji. Ono to všechno nemusí mít pokaždé smysl, což je velká úleva…