Konečně. Konečně jsem o tom přestala jen mluvit a začala…no, mluvit. Vzletněji řečeno blogovat. Nakonec je to dnes dost v módě, že. Kdo si čas od času neblogne, jako kdyby snad ani nevedl plnohodnotný život. Protože co je psáno, to je dáno, znáte to. Zachyceno černou na bílém má to naše bytí najednou asi větší hloubku. Tak ať hlavně neklesneme příliš hluboko :) …
Můj blogovací koutek ale nevzniká pod tíhou trendů poslední doby. Slibuji si od něj spíš takové terapeutické účinky. Lidově řečeno se tu chci z některých věcí vypsat. Nebo se na ně třeba s odstupem podívat tak nějak jinak. Pořád se něco děje. Okolo i uvnitř. Ale ne vždy se mi to chce hrnout na všechny ty báječné lidi kolem mě. Nebo možná chce, ale není tak lehké to pokaždé správně uchopit, obzvlášť když tomu třeba sama vůbec ale vůbec nerozumím.
Takže si tu prostě budu čas od času ulevovat a kdo bude chtít, cestu si k tomu najde. To je fér, ne? ;)
Skoro to teď ani nepůsobí, že jsem veselá povaha. Jsem. Vážně. S tím taky úzce souvisí ten druhý prstíček, který mě tak dlouho pošťuchoval, až mě došťouchal sem. Já totiž, krom toho, že se ráda raduju, taky ráda sdílím :). Myšlenky, fotky, úsměvy, cokoli vás napadne. Vlastně tak nějak funguju na tu interakci s ostatními. Když to hřeje a pulsuje, to je moje.
Takže nebojte, určitě tu najdete i veselý obsah, který vám vykouzlí tu sympatickou kudrlinku ve tváři. Nebo si třeba jen oddychnete, že se vlastně máte celkem v pohodě, protože může být i hůř ;).
A jestli vám to moje vysvětlení nedává moc smysl, klíd. To se bude stávat častěji. Ono to všechno nemusí mít pokaždé smysl, což je velká úleva…
just a simple wish 